5. 12. 2024

Radek Haňka pochází z malé vesnice nedaleko Pardubic, kde se před více než dvěma sty lety usadila jeho rodina. Přestože měl ke knihám blízko od útlého věku, nebyla knihovna místem, které by v dětství příliš navštěvoval, protože si knihy vždy raději pořizoval, než půjčoval, aby se k nim mohl kdykoliv vrátit. Průkazku do Krajské knihovny v Pardubicích si pořídil teprve na konci docházky do základní školy a tehdy by ho vůbec nenapadlo, že za několik let nebude chodit po dobře známých historických prostorách jako čtenář, ale jako jeden ze zaměstnanců. Ocenění krajský MARK 2023 za Pardubický kraj získal za práci pro ukrajinské migranty. Než se tak stalo, stihl s ohledem na své nadšení pro uměleckou tvorbu vystudovat grafický obor na střední škole, aby následně, oproti všem očekáváním, nastoupil na tehdejší katedru filosofie na Univerzitě Pardubice (dnešní Katedra filosofie a religionistiky). Právě tady se poprvé setkal s knihovnictvím jako takovým, když začal vypomáhat v knihovně Centra pro etiku jako studium hodnoty člověka, díky čemuž pronikl (nejen) do tajemství signatur a naučil se také knihy ručně balit. Nadšení z nových zkušeností ho následně přivedlo k tomu, aby si v roce 2018 udělal e-learningový knihovnický kurz. Ani v té době nepředpokládal, že by u knihovnictví zůstal. Po úspěšném dokončení magisterského studia a následném nástupu do studia doktorského však přišla do České republiky koronavirová pandemie, která ho (tak jako mnohé jiné) donutila zastavit se, zamyslet a přehodnotit životní priority. V roce 2021 probíhalo v Krajské knihovně v Pardubicích několik výběrových řízení a do každého z nich zaslal Radek svůj životopis. Byl přijat jako lektor, což mu bylo s ohledem na vztah ke vzdělávání velmi blízké. V té době ještě nikdo netušil, že poté, co se svět alespoň částečně vzpamatuje z šoku způsobeného doposud neznámým koronavirem, přijde další rána, které budou muset čelit i knihovny. Když tedy v únoru roku 2022 zaútočilo Rusko na Ukrajinu a následně začali do České republiky prchat před válkou lidé ze zasažené země, vyvstala okamžitá potřeba nějak zareagovat a pomoci. Jako jeden ze zásadních problémů v poskytování pomoci byla vnímána jazyková bariéra, kvůli čemuž začala Krajská knihovna v Pardubicích pořádat vedle všech ostatních aktivit pro nově příchozí rovněž neformální jazykové kurzy. Kromě výuky samé připravoval Radek Haňka k těmto kurzům pracovní listy a snažil se přizpůsobit výuku potřebám příchozích, v čemž mu pomáhaly i dvě nově přijaté ukrajinské kolegyně, Olena a Anna. Kurzy získaly mimořádný ohlas mimo jiné i proto, že kromě možnosti slyšet rodilého mluvčího, který je schopný zodpovědět případné dotazy, usnadňoval vzájemné porozumění i překlad výkladu do ukrajinštiny díky spolupráci zmíněných kolegyní. Kurzy byly zahájeny v květnu 2022 a pokračují dosud. Od 1. 6. 2022 do konce května 2023 odučil kolega Haňka 151 lekcí s účastí 2142 dospělých. Stejný počet lekcí byl připraven i pro děti, kterých bylo 1008. Na cenu MARK byl nominován právě za výjimečný přístup v oblasti vzdělávání uprchlíků z Ukrajiny. Krajskou cenu také získal a stal se tedy MARKem Pardubického kraje. V nominaci je mj. uvedeno: Od samého počátku byl aktivním pomocníkem, poradcem, tvůrcem obsahové náplně, podpůrných výukových materiálů a pracovních listů pro děti i dospělé z Ukrajiny i vstřícným kolegou, patronem a školitelem nových knihovnic původem z Ukrajiny. Ocenění si kolega Haňka zaslouží za své mimořádné nasazení a kolegialitu v řešení začlenění válečných uprchlíků. Od roku 2023 je Radek Haňka vedoucím nově vzniklého edukačního oddělení Krajské knihovny v Pardubicích a je zodpovědný za veškeré vzdělávání knihovny jak směrem k široké veřejnosti, tak pro odbornou veřejnost. Kromě vybraných vzdělávacích lekcí pro školy organizuje tedy i vzdělávání pro knihovnice a knihovníky (nejen) v kraji, spravuje rezervační systém vzdělávacích akcí a snaží se vymýšlet a realizovat nové aktivity, které by knihovny posouvaly dále. A jeho úsilí nese ovoce – kolegové a kolegyně z celé republiky již aktivitu pardubické knihovny v této oblasti zaregistrovali. Nemine totiž měsíc, aby je kolega Haňka prostřednictvím elektronických konferencí nepozval na další a další zajímavé a inspirativní vzdělávací akce do Pardubic. Inu, MARK… — ZLATA HOUŠKOVÁ zlata.houskova@gmail.com Tento článek vyšel v časopise Čtenář v květnovém čísle 2024. Odkaz na původní článek najdete zde: https://www.svkkl.cz/ctenar/clanek/4202

Kateřina Nováková Mašlová je ředitelka Knihovny Gelasta Vodňanského ve Vodňanech. V roce 2022 získala ocenění Jihočeská knihovnice a krajský MARK 2023 za Jihočeský kraj. Nominována byla za svou dlouholetou práci v oblasti šíření čtenářství v regionu Vodňanska. V knihovně pořádá výukové programy, příměstské tábory pro děti, kurzy angličtiny pro veřejnost, kurzy češtiny pro cizince, přednášky, naučné stezky a další různé aktivity na podporu čtenářství. Jak dlouho již pracujete v Knihovně Gelasta Vodňanského ve Vodňanech a čím vás jako původní profesí archeoložku práce v knihovnictví nejvíce zaujala? V knihovně pracuju od roku 2018 a od září 2019 působím na pozici ředitelky. V rámci doktorského studia jsem si začala postupně uvědomovat, že mě baví více vědu popularizovat prostřednictvím zajímavých akcí pro veřejnost, a zároveň jsem měla štěstí, že i obecné vnímání knihoven 21. století se začalo v té době více měnit ve prospěch kulturních/komunitních/vzdělávacích aktivit jako podpůrných akcí vedoucích ke čtenářství. Přesto jsem si i já musela tuto cestu nového směřování vodňanské knihovny prosadit a obhájit vůči konzervativním názorům. Co dalšího mě na práci v knihovně zaujalo, je volnost. Volnost, kterou já osobně ke svému tvoření potřebuji. Knihovny jsou dnes opravdu místem, kde se fantazii meze nekladou. Další (ale ne poslední) věcí, které si na své práci cením, je možnost zapojovat lidi do kulturních aktivit knihovny. Dávat příležitosti všem těm, kteří chtějí tvořit pro druhé. Možnost zapojení do tvorby nejrůznějších programů dáváme všem věkovým kategoriím – od studentů, maminek na mateřských dovolených, důchodců i k dalším zájemcům. Jaká je podle vás nejlepší cesta ke čtenářství, čím si knihovník může čtenáře získat? Vytipovala jsem si několik rovin, které jsou za mě důležité k podpoře čtenářství. Samozřejmě nejlepší je, když se vztah ke čtenářství podchytí v tom nejmladším věku, to znamená u nejmenších dětí. Vidíme to na kurzech S knížkou do života, které se nám velice rychle plní a v současné době máme šest kurzů pro maminky (každých čtrnáct dní), kam chodí děti od narození do tří let. Tyto kurzy pořádáme již čtvrtým rokem a je krásně vidět, jak dnes již děti předškolního věku chodí do knihovny pravidelně a vztah ke knize mají pozitivní. Někdy se to nedá podchytit od těch nejmenších. Pak je důležité dělat programy pro školy, aby byly zajímavé a hravé. Když se do toho zakomponuje ještě nějaká soutěž, tak máte vyhráno. Po našich programech se najde vždy několik dětí, které se samy přijdou do knihovny zaregistrovat. Co se nám v knihovně také osvědčilo, je pořádání různých kulturních akcí. Lidé primárně přijdou do knihovny za akcí, ale kromě dojmů z akce si odnášejí také seznámení s prostorem a často jsou překvapeni, že v knihovně půjčujeme i nejnovější knihy. I z těchto návštěvníků se občas vyklube náš nový čtenář. Pro děti pořádáme také v létě příměstské tábory, při kterých děti zažívají různá dobrodružství a prostor knihovny vnímají jako atraktivní místo. Důležité je také pečovat o propagaci knihovny, měnit zažité povědomí o knihovně jako omšelém prostoru plného knih od Jiráska, Drdy nebo Němcové. Toho docílíte jak pořádáním akcí, tak i propagací navenek. Pravidelně přispíváme na Facebook, Instagram, píšeme články, natáčíme videa. Někteří lidé nás pouze sledují, ale mění se minimálně jejich celkové povědomí o fungování knihovny a i oni jednoho dne třeba začnou do knihovny chodit. Je to běh na dlouhou trať, ale funguje to. Poslední rovinou – a možná tou nejdůležitější – je být milým knihovníkem, který je ochotný vždy pomoci. Zní to asi jako klišé, ale v některých knihovnách stále převažuje odtažitý přístup ke čtenáři plný knihovnických pravidel a zásad. Jak vypadá váš běžný den jako ředitelky knihovny, co nejčastěji řešíte? Jak jsem již zmínila, každý den je jiný a originální a to mě na mé práci nejvíce baví. Ze začátku jsem téměř většinu akcí pro školy i veřejnost organizovala sama, teď už je situace jiná. Tým knihovníků se od dob mých začátků proměnil a rozšířil. Dnes proto spíše udávám směr a přicházím s různými nápady. Organizuji už jenom větší akce nebo projekty mně nejbližší. Starám se také o propagaci knihovny. Pravidelně máme porady, při kterých společně diskutujeme a rozdělujeme si úkoly tak, aby ve většině případů každý dělal to, co ho baví. Také se snažím o propojování a navazování spoluprací s různými institucemi, většinou místními. Nedávno jsme například začali spolupracovat i s Filmovou školou v Písku, se kterou jsme natočili „Vodňanskou pohádku“. Jedná se o dvacetiminutový dobrodružný film. Od března do května budeme pořádat v knihovně také kroužek – Filmový worskhop pro děti. Minulý rok jsme dostavěli nový dvorek v knihovně, který funguje jako komunitní místo. Rok a půl ze mě byl knihovník-stavař. Jaké akce nejraději pořádáte? S ohledem na můj obor je mou největší radostí pořádání dobrodružných akcí, které veřejnost baví, jsou pro ně zážitkem a mají edukativní přesah. Mnoho programů proto hraničí s historií, poznáváním města Vodňan apod. Naše knihovna je velice zastaralá, co se týče stavby a technologického zázemí. To znamená, že mnoho akcí nemůžeme tvořit přímo v knihovně. Ale všechno jde, když se chce, a tak jsme problém vyřešili tím, že jsme začali pořádat akce na nejrůznějších místech ve městě. Akce pořádáme na vodňanských půdách, ve sklepeních, na různých zapadlých zahradách a objevujeme místa, která jsou běžně nepřístupná veřejnosti. Z návštěvnosti je patrné, že i pro veřejnost jsou zapadlá místa a jejich objevování atraktivní. Těmito akcemi propagujeme nejen činnost knihovny, ale podporujeme také vztah k městu. Uvnitř knihovny se soustředíme na menší akce. V minulém roce, díky novému dvorku, jsme mohli řadu našich větších akcí organizovat přímo v knihovně, byť i v tomto jsme limitováni dobrým počasím. Kde berete inspiraci, co pořádat? Inspirace je všude kolem nás, jen mít otevřené oči, umět naslouchat lidem, mít sny, vizi a věřit si. Ono to pak všechno chodí samo. Já nepreferuji striktní postup, že si sedneme v lednu a uděláme si veškerý program na celý další rok. Samozřejmě plán máme, ale mnoho nejzajímavějších akcí přichází v průběhu roku. Co plánujete do budoucna v rámci své kariéry, čeho chcete dosáhnout? Velikou radost by mi udělalo, kdyby se začalo pracovat na studii nové knihovny. Mluví se o tom již několik let, mám za sebou mnoho návštěv na městě, přesto se stále nic neděje. Prostory jsou limitující, alarmující a donekonečna přesouvat veškeré větší knihovnické akce mimo budovu knihovny je nelogické. Ráda bych, aby vodňanská knihovna byla knihovnou 21. století i po stránce fyzické. Začátkem března jdu na mateřskou dovolenou, takže teď si na čas dávám pauzu. Určitě knihovnu ale navštěvovat budu, pokud to půjde. Nerada bych ztratila plně kontakt. Priority každopádně budou jiné a já se na nové výzvy moc těším. — PAVLÍNA LENGHARTOVÁ pavli2000@seznam.cz

Natálie Chalupníčková pracuje od roku 2016 v Krajské vědecké knihovně v Liberci a je  nositelkou ceny MARK 2023 za Liberecký kraj. Nominována byla za různé facebookové a instagramové kampaně, včetně čtenářské výzvy #MaKni proti nudě II., zaměřené na knihy pro maturitní zkoušku, ale podílela se také na spoustě dalších projektů (např. vizuální styl fotografií pro instagramový profil knihovny a propagační videa o knihovně pro účely knihovnického kongresu v Lipsku nebo výstava Google poezie). Přispívá také do Martinus blogu. Momentálně je na mateřské dovolené. Co vás zavedlo ke knihovnictví a do Krajské vědecké knihovny v Liberci? Vždy jsem milovala knížky a mým původním snem bylo, že budu spisovatelka, asi jako to měl každý čtenář. Ale to nebylo úplně reálné. Tak jsem začala přemýšlet o tom, kam se vydám, a chtěla jsem, aby se to týkalo knížek a byly toho součástí. Nejdřív jsem přemýšlela o knihkupectví, ale nakonec se tak shodou náhod ukázalo, že to bude knihovnictví. Já mám vystudovaného bakaláře z jazykové a literární kultury. Pak jsem musela vyřešit magistra a to už bylo z knihovnictví. Nevěděla jsem jak dál a knihovnictví hrozně klaplo, proto jsem v tu chvíli náhodou napsala do liberecké knihovny, jestli někoho nehledají. Zcela drze, vůbec nebylo vyhlášené žádné výběrové řízení, nic. A měla jsem štěstí, že zrovna někoho opravdu hledali. A liberecká knihovna proto, že jsem původem z Liberce, takže to dávalo smysl. Co vás baví na tvorbě kontentu pro sociální sítě? To je jednoduchá odpověď – je to tvůrčí práce! Můžu se tam vyřádit, můžu být vtipná alespoň trošku, nemusím být úplně omezená. Sociální sítě toho dovolí mnohem více než marketing obecně, proto mě to baví. Moje původní práce v knihovně je katalogizace, takže jsem zavřená v tabulkách, a je fajn mít tuhle opozitní věc, kde se vyřádím a vyblbnu. Sociální sítě knihovny jsem měla původně na starost já, pak přišla kolegyně, která se starala o přidávání příspěvků a o komunikaci, já jsem se starala o tu tvůrčí část. Teď to přebrala kolegyně, takže budu jen sem tam spolupracovat. Který ze svých projektů považujete za nejúspěšnější, popřípadě na jaký jste nejvíce pyšná? Projekt, na který jsem nejvíc pyšná, vůbec nebyl online, jen jeho propagace. Je to turnaj pěti knihovníků, což byla vědomostní soutěž, kde jsme vyzývali studenty, aby přišli porazit v pětičlenném týmu pět vybraných knihovníků. Na to jsem nejvíc hrdá, byla to docela sranda, dělali jsme to minulé léto. Na sociálních sítích jsme se vyřádili na #MaKni, což jsou maturitní knihy, ale to není jenom můj projekt. Vymyslela to kolegyně a já jsem do toho najela a rozbombardovala jsem to tam tím, jak to chci dělat. Myslím si, že to úspěch má, lidi na to reagují a odpovídají na testy, které dává kolegyně do stories. Strašně rády bychom to převedly i do offlinu, kdy bychom v rámci této maturitní četby měly čtenářský klub v knihovně. Plánování zatím běží, ale není to úplně jisté… Daří se vám momentálně najít si čas na čtení nebo na sledování knižních novinek? Pořád se snažím sledovat knižní novinky, snažím se zůstat čtenářem, i když upřímně – je to v mateřském životě docela náročné. Přečetla jsem zatím Fourth Wing, to je taková fantasy, která vyšla zatím jen v angličtině, v češtině má vyjít někdy příští rok. To je zatím jediná knížka, co jsem přečetla. Teď čtu Bezvětrné město a Němé duše, taky fantasy, ulítávám na tom, protože se to lépe čte. Snažím se. Dřív jsem přečetla třeba sedm knížek za měsíc, to teď doopravdy nepřečtu. Čeho byste chtěla v budoucnu dosáhnout, co plánujete v rámci své kariéry? Chtěla bych posouvat sociální sítě knihoven obecně, ale hlavně té naší, protože si myslím, že to je cesta ke čtenáři, který není v knihovnách. A je to generace tak v rozmezí 15–30 let. Oni do knihoven nechodí, pak zase začnou. Myslím si, že přes sociální sítě je to nejbližší a nejsnadnější cesta, jak se k nim dostat a taky ke studentům. Chtěla bych to nějak zvládnout a zkusit knihovny udělat interaktivní pro tuto generaci. Nevím, jestli to je možné, ale velmi ráda bych se o to pokusila. — PAVLÍNA LENGHARTOVÁ pavli2000@seznam.cz Tento článek vyšel v časopise Čtenář v březnovém čísle 2024. Odkaz na původní článek najdete zde: https://www.svkkl.cz/ctenar/clanek/4144

Anna Vandasová je ředitelkou Odboru správy fondů v Národní knihovně ČR. Během let strávených v knihovnickém prostředí se účastnila řady projektů, na které ráda vzpomíná. Nejvíce si váží spolupráce mezi paměťovými institucemi. V rámci vedení považuje za důležité nepodcenit školení manažerských dovedností. Jak sama uvádí: Aby knihovna fungovala, musí mít motivované a spokojené zaměstnance a nemyslím si, že motivace musí být nutně jen o penězích, ale týká se i řízení, kolektivu a samotného fungování instituce. Jaké kroky vás zavedly do práce pro národní knihovnu? Dá se říct náhoda, nejsem totiž vystudovaný knihovník. Studovala jsem bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Během studia jsem vystřídala různé brigády v Ústavu pro jazyk český, po dokončení studia jsem samozřejmě začala hledat něco stálého. V Ústavu v té době, bohužel, žádná vhodná pozice nebyla. Vystudovanému oboru jsem se ale nechtěla moc vzdalovat. Chvíli jsem zvažovala i učitelství, pak jsem narazila na inzerát národní knihovny. Vzpomínám si, jak mě tehdy zlákala práce v historické budově Klementina. Tam mě nicméně na pohovor nepozvali, konal se v Centrálním depozitáři v Hostivaři [směje se]. Vedl ho se mnou současný generální ředitel Tomáš Foltýn. Jednalo se o pozici v Oddělení strategického plánování digitalizace – tehdy pod vedením ředitele Odboru správy fondů Jiřího Polišenského. Tím odstartovala má práce pro národní knihovnu a musím se přiznat, hned mě to chytlo. Udělala jsem si rekvalifikační knihovnický kurz přímo v knihovně a začala objevovat taje knihovnického světa. Jaké jste během svého působení v národní knihovně zaznamenala změny? Nastupovala jsem do národní knihovny v roce 2012. Dlouho jsem vedla Národní konzervační fond, což osobně považuji za jeden z nových impulzů v rámci mé práce v knihovně. A před dvěma lety jsem nahradila Tomáše Foltýna v pozici ředitele, teď tedy ředitelky Odboru správy fondů. Podobně jako docházelo ke změnám mých pozic, se proměňovala i národní knihovna. Jako první mě napadá oblast služeb, správy a ochrany fondu, kde se postupně začaly zapojovat modernější technologie. Například při mém nástupu fungovala jako hlavní digitální knihovna Kramerius 3, což už je dneska takový pozůstatek. K dispozici máme nové možnosti zpřístupnění. Velký krok bylo i postavení moderního depozitáře v Hostivaři, kde se právě nachází Národní konzervační fond. Proměňovalo se i vedení, je jiná organizační struktura a vznikly nové odbory. Tím myslím například nově zřízený odbor, který spravuje novodobé digitální fondy, což je v současnosti důležitá oblast rozvoje. V rámci ochrany fondů využíváme současné moderní metody, abychom trvale uchovávali jak fyzické, tak elektronické dokumenty. Jaké si Odbor správy fondů pod vaším vedením klade cíle, jaké má vize do budoucna? V rámci odboru teď řešíme například otázku nebo dá se říct úkol, kterým je myšlenka depozitní knihovny. Odbor správy fondů se stará o rezervní fondy národní knihovny. My bychom byli rádi, kdyby se jednou tyto fondy přetransformovaly do skutečné centrální depozitní knihovny. Tento model funguje třeba ve Švýcarsku nebo v severských zemích, kde jsou rezervní fondy k dispozici pro celý systém knihoven právě skrze depozitní knihovnu. V případě, že by v nějaké knihovně došlo ke zničení nebo poškození fondu, může se právě z rezervních fondů doplnit. Úkol je to náročný nejen legislativně, ale i personálně a finančně. V současnosti také zpracováváme strategii rozvoje pro roky 2024–2027, kde jsou úkoly pro celou národní knihovnu, ale i pro nás. Doufáme, že brzy budeme moci zapojit čipy s technologií RFID čili Radio Frequency Identification, česky identifikace na rádiové frekvenci, která ovlivní nejen služby, ale i správu fondu. Bude to samozřejmě náročný úkol, nejen samotné čipování dokumentů, ale i celkové zapojení technologie do našich pracovních procesů. Z mého pohledu to nicméně bude výrazný krok kupředu. Kromě toho se přímo v rámci našeho odboru těšíme na akci, která by měla proběhnout v letošním roce. Přímo v Galerii Klementinum se uskuteční výstava, která bude veřejnosti prezentovat, co všechno znamená a obnáší taková správa novodobých fondů. Myslím si, že to bude jedinečná příležitost nahlédnout do procesů moderního knihovnictví, které nemusí být veřejnosti tolik známé. Klementinum je spjato s historickými dokumenty, tisky, rukopisy, nicméně největší počet svazků je v knihovně zastoupen právě novodobými fondy. Pro představu: roční přírůstek činí kolem 80 000 svazků a my se o tento vysoký počet musíme postarat. Jakým způsobem to probíhá, se budete moci dozvědět právě na plánované výstavě. Předběžně doufám, že se uskuteční již na jaře. Určitě budeme rádi, když dorazíte. Účastnila jste se řady projektů. Na který z nich nejraději vzpomínáte? To je těžké říct, ale velký vliv na mě měl určitě hned první projekt, kterého jsem se po nástupu do národní knihovny účastnila. Projekt vedl Jiří Polišenský a Tomáš Foltýn. Jednalo se o projekt Vytvoření kooperativního systému pro budování a správu novodobých konzervačních knižních sbírek v České republice a vývoj potřebných nástrojů a v rámci něj se zpracovávaly rezervní fondy, které máme v depozitáři v Neratovicích. Do té doby tam ležely nezpracované a moc se nevědělo, co s nimi bude. Díky projektu jsme je mohli začít zpracovávat. Ve fondech byla nalezena spousta zajímavých dokumentů, například i část s provenienčními znaky. Na tomto základě vznikl projekt Knihy znovu nalezené, na který částečně stále navazujeme dalšími činnostmi. Teď třeba probíhá projekt ve spolupráci s Národním muzeem a s Národním památkovým ústavem Kořeny a plody evropské vědy v českých, moravských a slezských historických knihovních fondech, kde zkoumáme právě již zmíněné provenienční znaky v našich fondech. Hned první projekt byl pro mě důležitý i z toho důvodu, že v něm začala příjemná, systematická a efektivní spolupráce s ostatními konzervačními knihovnami a jejich pracovníky. Jednalo se o Moravskou zemskou knihovnu v Brně a Vědeckou knihovnu v Olomouci, dalšími příjemci celostátního povinného výtisku, kteří měli a mají podobné konzervační sbírky jako národní knihovna. Spolupráce probíhala na různých úrovních a je důležité zmínit, že od té doby před jedenácti lety pokračuje až do dneška. Spolupracujeme na systému společného uchování, vyvíjíme různé nástroje. Jedním z nich je například PerMonik, systém pro evidenci periodik s regionálními mutacemi, který rozvíjíme v rámci našeho institucionálního výzkumu, který máme financovaný z ministerstva kultury. Pomáhají nám v něm právě kolegové z Olomouce a z Brna, čehož si nesmírně vážím. Co vám účast na různorodých projektech a akcích přináší, čím vás obohacuje? Zde bych ráda zmínila seminář CASLIN (https://caslin.net/), který je pro mě takovou srdcovou záležitostí. Má tradici už od 90. let. Poprvé jsem ho navštívila v roce 2016 a poslední čtyři roky jsem v programovém výboru. Nejedná se o běžnou konferenci; účastníci pracují ve skupinách a plní zadané úkoly. Sejde se tam vždy řada nadšenců, jedním z nich je i patron CASLIN, americký antropolog Andrew Lass. Seminář se připravuje postupně celý rok, vymýšlí se jeho náplň i forma. Téma loňského ročníku bylo „Knihovny zdraví AI“ jako téma,

Když jsem byl na základě žádosti redakce časopisu Čtenář, kterého si nesmírně vážím, vyzván k sepsání příspěvku o vedení knihovny mladým člověkem, nevěděl jsem zprvu, jak tento článek pojmout. Prezentaci se stejným názvem jsem totiž uvedl na konferenci Knihovny současnosti v Olomouci v září 2023 a neformálním způsobem jsem publiku vylíčil, jaké to je, když se v relativně mladém věku (32 let) stanete ředitelem. Zde se pokusím o formálnější přístup. Do Městské knihovny Bruntál jsem nastoupil v roce 2019, kdy jsem ukončil magisterské studium Knihovnictví se zaměřením na veřejné knihovny komunitního typu na Slezské univerzitě v Opavě. Příhodně jsem nastoupil do knihovny v době oslav sta let zákona o veřejných knihovnách obecních. Učili mě báječní lidé jako doktorka Libuše Foberová, profesor Milan Konvit, docent Richard Papík, doktor Jan Matula a další, na jejichž jména zde bohužel nemám prostor. Všem pedagogům ze Slezské univerzity moc děkuji, protože pro knihovnictví jsem se díky nim nadchnul. Už na vysoké jsem začal knihovnu vnímat úplně jinak než široká veřejnost, a sice nikoliv jako konzervativní místo, byť konzervatismus v oboru samozřejmě je do určité míry důležitý, ale jako moderní, otevřený a volný prostor, který kromě knihovního fondu poskytuje čtenářům a uživatelům i široce zaměřený kulturní a vzdělávací program. Po nástupu do bruntálské knihovny jsem nabyl přesvědčení, že toto chybělo, a začal jsem vylepšovat zejména propagaci a komunikaci s našimi uživateli (např. založením instagramu, jenž má dnes přes 800 sledujících), a pořádat například pravidelné burzy knih. Posléze jsem začal pracovat jako zástupce ředitelky a měl jsem na starost zejména organizaci chodu půjčoven. Upřímně, byl jsem v té době rád, že mohu pracovat v kulturní instituci, byť během covidu byly naše činnosti omezené, a neuvažoval jsem o pozici ředitele. Život se však píše sám a na konci loňského roku naše paní ředitelka na ředitelské pozici skončila. Vzhledem k tomu, že jsem z kolegů byl jediný, kdo měl vysokoškolské vzdělání a zkušenosti z vedení půjčovny, bylo logické, že se přihlásím za knihovnu do výběrového řízení na ředitele. U výběrového řízení jsem přednesl vizi rozšíření knihovnických, informačních, kulturních a vzdělávacích služeb a s touto koncepcí vyhrál. Znalost prostředí mi v začátcích velmi pomohla, a také předání agendy od předchozí ředitelky paní Hany Polcarové proběhlo v naprostém pořádku, za to jsem jí velmi vděčný. Náplň práce ředitele je samozřejmě úplně jiná, než když pracujete na „běžné“ knihovnické pozici. Přibude starostí, organizace, sebevzdělávání a administrativy. Já sám jsem se samozřejmě teoreticky připravoval, ale převážnou většinu věcí zjistíte až praxí. Teprve na ředitelské pozici jsem navíc plně pochopil, jak to zaměstnavatelé v našem státě mají nesmírně těžké. Na věci jako kontrolní systém úřadu, vnitřní předpisy, směrnice, výběrová řízení, regionální funkce (jsme pověřená knihovna), BOZP, PO, návrhy rozpočtu, registr smluv atd. vás nikdo nepřipraví. S o to větší radostí a entuziasmem jsem se však naplno pustil do plánů, které jsem s knihovnou měl. Nakoupili jsme nové vybavení včetně časopiseckých regálů a tabletů na online vyhledávání, zavedli jsme platební terminál, přešli jsme v rámci nových licencí Microsoft u emailových schránek na Outlook, začali jsme zavádět v online katalogu změnu lokací jednotlivých svazků, protože to předtím chybělo. Začali jsme pořádat vernisáže, číst v domově pro seniory a také jsme rozšířili spolupráci s veřejnými i soukromými organizacemi v rámci města Bruntálu. Vloni jsme u příležitosti 75. výročí založení české knihovny v Bruntále měli v knihovně výstavu fotografií profesora Jindřicha Štreita. Letos naši knihovnu na konci srpna navštívil známý publicista a ředitel nakladatelství Academia Jiří Padevět, jehož besedu a poutavé vyprávění o temné historii 20. století si přišlo vyslechnout šedesát zájemců. Mým cílem v roli ředitele je nadále rozšiřovat kulturní program, pořádat zajímavé akce a zvát spisovatele. Městská knihovna Bruntál je navíc jedinečná v tom, že máme díky dědictví bývalé okresní a pedagogické knihovny bohatý knihovní fond: přes 100 000 svazků. Díky tomu k nám jezdí studenti, kteří by za normálních okolností museli dlouho čekat na knihy ve vědeckých a univerzitních knihovnách. Mým cílem je tento fond udržet a zároveň poskytnout lidem k výpůjčkám i doplňkovou činnost v podobě výše zmíněných kulturních akcí. Bruntál je malé okresní pohraniční město na severozápadě Moravskoslezského kraje se složitou minulostí 20. století, ale o to většími vizemi a plány do budoucna. To se týká i zdejší knihovny. Po půl roce ve funkci konstatuji, že práce ředitele rozhodně není jednoduchá činnost. Naše knihovna se navíc od roku 2015 nachází v památkové budově bývalého německého chlapeckého semináře. V budově zvané Petrin jsou současně umístěny škola, školka a středisko volného času. Ač máme právní subjektivitu, jsme přeci jen v pronájmu ve velké budově, jejíž správa patří škole, a musíme se přizpůsobovat prostorům, které máme. Pochopil jsem, že Bruntál nebude nikdy světovým centrem knihovnictví, ale zjistil jsem, že můžeme jít „vlastní cestou“. Každá knihovna je jedinečná – a na to prosím nikdy nezapomínejme. Foto: archiv MěK Bruntál Tento článek vznikl na základě prezentace a přednášky „Radosti a strasti mladého začínajícího ředitele knihovny“, kterou na konferenci Knihovny současnosti v Olomouci přednesl v září 2023 autor tohoto článku. — JAKUB VLČEK reditel@mekbruntal.cz Tento článek vyšel v časopise Čtenář v listopadovém čísle 2023. Odkaz na původní článek najdete zde: https://www.svkkl.cz/ctenar/clanek/4047

Nina Wančová se ve své akademické i pracovní kariéře věnuje využití nových médií a technologií v paměťových institucích. Její snahou je větší propojení veřejnosti s uzavřenějším akademickým prostředím a oborovými institucemi. V rámci Mladého SKIP, sekce Svazu knihovníků a informačních pracovníků ČR, se věnuje tématu univerzitních praxí a jejich přínosu pro studenty i instituce. Rozhovor s ní je úvodní částí nové rubriky, ve které budeme představovat nastupující generaci pracovníků knihoven. Jak Nina Wančová sama uvádí: Pojďme se na praxe dívat jako na náš společný zájem, jak mladé lidi dostat do knihoven, jak jim ukázat, že je to místo pro seberealizaci, jak mladé lidi nadchnout, aby chtěli zůstat u toho, co studovali. Ve své doktorské práci se věnujete významu role nových médií v muzejní prezentaci. Co vás vedlo k výběru tohoto tématu? K tématu jsem přišla úplnou náhodou. Přivedl mě k němu můj tehdejší učitel, teď kolega Josef Šlerka, který se angažoval na festivalu Šrámkovy Sobotky (https://franasramek.cz). Součástí místního informačního střediska je i Muzeum Fráni Šrámka. Doktor Šlerka tenkrát řekl, že ho mrzí, v jaké situaci se muzeum nachází, že není pro návštěvníky atraktivnější. Naťukl, že by dal studentům za úkol, aby ho zkusili nějakým způsobem osvěžit. Já se pro to úplně nadchla. Přes veškerou počáteční nervozitu jsem se k projektu přihlásila a zpracování výstavy se díky tomu stalo náplní mé magisterské práce. Kolega Šlerka potom dodal, že když už jsem s projektem začala, bylo by docela fajn, aby projekt nezůstal jenom na papíře. Chopila jsem se toho jako výzvy a projekt dále rozvíjela. Podařilo se mi získat grantové prostředky ze dvou grantů a muzejní výstavu jsem díky nim předělala a inovovala. To bylo takové moje první setkání s tématem technologií nových médií a výstav a vrhla jsem se do toho úplně po hlavě. Asi proto, že jsem měla pocit, že téma spojuje všechny mé předchozí zájmy. Malovala jsem, mám hluboký vztah k umění, zároveň jsem ráda četla, nevadí mi ponořit se do teorie toho, jak věci fungují [nadšeně vyjmenovává]… a také jsem se věnovala filmu a audiovizuálním médiím a žurnalistice. A v muzeích se vše zmíněné potkává. Z hlediska praktických inovací v muzeích jste také spolupracovala na projektu INDIHU (Vývoj nástrojů a infrastruktury pro digital humanities). Jak jste se k této spolupráci dostala? Co vidíte jako svůj největší příspěvek projektu? Myslím, že INDIHU byl a stále je skvělým projektem, protože stále běží. Pracovala jsem v Národní knihovně ČR na projektu Knihy znovu nalezené (http://knihyznovunalezene.eu). V rámci popularizace byla mimo jiné vytvořena i virtuální výstava. Myslím si, že na základě těchto zkušeností se potom formoval projekt INDIHU. Začali jsme se médiem virtuálních výstav zabývat ve spolupráci s knihovnou Akademie věd ČR a dalšími jejími ústavy, namátkou zmíním Archeologický ústav, Ústav pro českou literaturu, Etnografický ústav, Filozofický ústav. Nástroj na tvorbu virtuálních výstav se ujal a zároveň jeho využití umocnila situace kolem pandemie covid-19, během které došlo k uzavření kulturních institucí. Muzejníci tak měli možnost nástroj během té doby využívat, včetně samotného Národního muzea. V současné době ho dále rozvíjíme ve spolupráci s Muzeem umění Olomouc v rámci Norských fondů. Schyluje se k tomu, že nástroj spustíme v jeho vylepšené podobě, a to zejména pro online návštěvníky. Zároveň posilujeme interaktivní složku rozvíjením her, které nástroj nabízí. K využívání existuje bohatá dokumentace i s manuálem, takže technických překážek ve využívání obecně moc není. V rámci výuky na ÚISK (Ústav informačních studií a knihovnictví FF UK) také mimo výuku předmětů spojených s muzejnictvím zaštiťujete i průběh praxí pro studenty. Jak vnímáte propojení praktického a exaktního přístupu k výuce na univerzitě? Jaké jsou podle vás hlavní výhody a nevýhody současné podoby praxí v rámci ÚISK? Jsem ráda, že tahle otázka padla. Považuji praxi za hodně důležitou. Někdy mám ale pocit, že o tom nepanuje obecná shoda, že se praxe berou spíš jako organizační úkol a byrokratická zátěž a nevěnuje se jim taková pozornost, jakou by si zasloužily. Celkově praxe pro mě nejsou jen součástí jednoho vymezeného předmětu. Do svých předmětů zařazuji hodně praktických úkolů. Uvědomuji si, že i když se snažím předat studentům nějakou svou těžce nabytou zkušenost, tak přestože odkývají, že je jim to jasné, tak se jim to do krve nedostane a nestane se to součástí jejich repertoárů dovedností. V Mladém SKIP jsme si proto pro první rok zvolili téma praxí. Chceme zmapovat, jakým způsobem jsou vedeny a jací aktéři do nich vstupují. Konkrétně mluvím o instituci, mentorovi, škole a studentech a o jejich očekávání. Domnívám se, že univerzitní praxe dokážou ovlivnit, zda studenti nakonec do institucí nastoupí, nebo ne. Jsou takovým prvním setkáním s tím, jak by to mohlo vypadat v reálu. V rámci knihoven je výhodou, že jejich pracovní prostředí naši studenti z pozice čtenáře znají. Může však docházet k omezeným nebo zkresleným představám o tom, co všechno taková práce může obnášet. Třeba vidí jenom výpůjční pult, ale už nevidí, že v rámci práce v knihovně můžete například vytvářet i software pro tvorbu virtuálních výstav. Stejně tak můžete být knihovník, který nikdy nebude mluvit se čtenářem. Mluvím i o pozici informačního pracovníka, jehož pracovní náplň je pro spoustu lidí hůř uchopitelná, a dalších zaměstnáních nejenom v knihovnách, ale i v jiných institucích, ve státní správě i v byznysu a v neziskovém sektoru. Co by podle vás lepším praxím pomohlo? Rozhodně by se mi líbilo, kdyby byly praxe v mnohem větším propojení mezi všemi stranami, tzn. student – škola – instituce. Myslím si, že pro instituce je to jedinečná příležitost, jak se dostat do kontaktu s mladými lidmi, kteří by jednou potenciálně mohli být jejich zaměstnanci. Mohou tím také zjistit, jaká jsou očekávání mladé generace. Rozvojem informačních a komunikačních technologií dochází ke změně v možnostech organizace práce a díky studentům na praxi by se pro ně mohly vytvořit lepší podmínky. Praxe na ÚISK mám na starosti už několik let; teď se o agendu dělím s kolegyní Pavlínou Kolínovou a pokoušíme se všemi silami budovat vztahy právě s institucemi, kam studenti docházejí. Snažíme se poukázat na to, že profesní vzdělávání budoucích pracovníků je naším společným cílem a zájmem. I z toho důvodu vytváříme sadu doporučení, jak praxe uchopit, jak mladé nadchnout, aby zůstali u toho, co studovali. Jste také garantkou předmětu s názvem Odborné fórum. Předmět umožňuje studentům vyslechnout si přednášky různých odborníků, kteří aktuálně přispívají k rozvoji témat spojených s knihovnictvím a informační vědou. Stála jste u zrodu tohoto předmětu? Jak jste spokojena s jeho průběhem a jakými dalšími informacemi byste nalákala případné budoucí posluchače? Jedná se o tradiční výběrový seminář, který funguje více než deset, možná i patnáct let. V jeho čele se vystřídala celá řada pedagogů. Mám ho na starosti několik let a od letošního roku společně s již zmíněnou kolegyní Pavlínou Kolínovou. Tímto